Inkluze samoživitelů

Šestatřicetiletá Radka je především máma pětiletého syna, na kterého zůstala sama. V současné době chce zvládat dvě práce a zároveň docházet na vyšší odbornou školu, kde studuje sociální pedagogiku. Jako náctiletá si prošla drogovou závislostí a několik let žila na ulici.
Všem zaměstnavatelům vzkazuje, aby se nebáli samoživitelům dát šanci, protože oni se jim odmění pilnou práci. A vlastně všem lidem, aby si uvědomili, že si zaslouží mít se dobře.

Odkud pocházíš?

Jsem rodilá Pražačka, v Praze jsem celý život vyrůstala a aktuálně zde i bydlím. Mám pětiletého syna, jsem s ním sama.

Jsi tedy samoživitelka?

Ano.

Už hodně let jezdíš za studenty na školy, kde se s nimi bavíš o své drogové závislosti a hlavně vymanění se z ní. Můžeš říci, jak si drogám propadla a kdy?

K drogám jsem se dostala někdy v pubertě. S kamarády jsme začali popíjet alkohol, pak se přidali lehké drogy. Posléze jsem se přes jednoho pána, který mě zneužíval, dostala k práškům a tvrdým drogám. V sedmnácti letech jsem jednou doma ráno zkolabovala a dostala se na léčení.

Jak probíhala tvá léčba? Ty jsi sama chtěla na léčbu?

Bylo to rozhodnutí rodičů, já jsem se s tím nějak ztotožnila. Splňuješ tam různé fáze, máš různé povinnosti, chodí se na terapie. Byla jsem tam asi dva a půl měsíce.
Léčby jsem absolvovala dvě, velmi brzy po sobě z důvodu recidivy. Podruhé jsem tam už vůbec nechtěla být, bojovala jsem, abych mohla pryč. Po druhém léčení mě rodiče vyhodili z domova, takže jsem se dostala na ulici.

To muselo být těžké. Jaký byl život na ulici?

Byla jsem tam asi osm let. Sklouzla jsem zase k tvrdým drogám a brala je několik let. S adiktologickými službami jsem byla po celou dobu v kontaktu. Postupně jsem začala brát drogy méně a méně. Řekla jsem si, že se chci vyléčit nejen z drogové závislosti, ale i z hepatitidy C. Pomocí substituční léčby se mi podařilo zbavit drogové závislosti. Postupně jsem dospěla k názoru, že chci zkusit žít jinak. Rodiče mě vzali zpátky domů.

Jak pokračoval tvůj život dál? Hledala jsi práci?

Ocitla jsem se v situaci, že jsem měla jen základní vzdělání. Předtím jsem chodila na prestižní gymnázium, ale dokončila jsem jen první ročník. Bylo velmi ponižující a frustrující chodit na pohovory, když máte jen základní školu a máte velkou mezeru v životopise. Všichni personalisté se ptali, co jste v té době dělala. Bylo to období, kdy si člověk nebyl vůbec jistý sám sebou. Sebevědomí po drogové závislosti jsem měla na bodu mrazu. Navíc dodneška neumím chodit v pracovních pohovorech. Nakonec mě přijali na místo prodavačky, kde to vzdělání nebylo vůbec důležité a neřešili to.

U práce prodavačky jsi ale nezůstala.

Dodělala jsem si kurz pracovníka v sociálních službách, ale nakonec jsem nezvládla do toho oboru nastoupit. Místo toho jsem šla pracovat do bezpečností agentury. V tomto oboru jsem zůstala až do dneška. Přes různé firmy jsem se dostala k zaměstnavateli, u kterého pracuji i nyní, po skončení rodičovské.

Jaký byl tvůj návrat do práce?

Když jsem si nastavovala rodičovskou na tři roky, tak mě vůbec nenapadlo, že v Praze bude problém s umístěním syna do školky. Má narozeniny v říjnu, takže některé školky ho vůbec nechtěli považovat za školkové dítě, ale jako dvouleté. Nakonec se mi podařilo pro něj získat místo, ale on to nezvládal, vůbec.
Do práce jsem tak mohla chodit jen v omezený čas, abych zvládla platit hlídání. Necelý rok mi zbývalo 1500- 2000 korun na měsíc po zaplacení chůvy, které jsem platila jen minimum, stovku na hodinu. To jsme hodně živořili.
Po nástupu do školky je to lepší. Pomáhá mi maminka, která ho vyzvedává.

Narážíš v zaměstnání na to, že jsi matka samoživitelka? Má zaměstnavatel pochopení?

Zaměstnavatel pro to víceméně pochopení má a měl. Když jsem se vracela, tak na mě byli velmi milí. Několikrát jsem se tam zhroutila, brečela, že nevím, z čeho budeme žít. Zhroutil se mi úplně svět.
Jenže pracuji v bezpečnostních agenturách, kde začíná pracovní doba v šest, maximálně v sedm hodin. A teď mi řekněte, jak chcete být v šest v práci, když musíte předtím dát dítě do školky. Dobrá školka otevírá v půl sedmé, jiné až v sedm. Jak chcete být v práci? Ve školkách si asi myslí, že každý rodič musí být práci v půl osmý, v osm, ale ne v šest.

Jak jsi to vyřešila?

Nejdříve se našel jeden volný objekt, kde se dělali i odpolední směny. Střídalo se to tam myslím ve dvě odpoledne. Takže jsem v podstatě od jedné do čtyř, do pěti, kdy si syna vzala má máma, platila hlídání. Bylo to takové schůdné.

Tam jsi pořád?

Ne, jak jsem začala chodit do školy, tak jsem přešla jinam, ale za podobných podmínek.

Proč si se vrátila na školu a co studuješ?

Když byly synovi tři, tak mu byly diagnostikovány vývojové dysfázie a ADHD, tak jsem se rozhodla, že se vrátím do školy. Začala jsem studovat sociální pedagogiku a teď jsem vyhrála výběrové řízení na půl úvazku do terénních služeb. Vlastně to hodně souvisí s tím, co studuji, tak jsem zvědavá, jak to půjde skloubit dohromady.

Baví tě pracovat?

Moje současná práce mě nebaví. Těším se do nové, kam teprve budu nastupovat. Tam mám co nabídnout, budu moci pomoc lidem. Má to pro mě smysl. Teď pracuji u bezpečností agentury, kdy například půl hodiny stojím a koukám, jestli lidi správně chodí přes turnikety, což není nic, co by mě naplňovalo.
Jak budu kloubit dvě práce, školu, rodinu, to nevím. Nemám jasno, jak to bude vypadat. Budu si držet palce, teď bude zkušební měsíc.

Držíme ti palce, Radko. Úplně asi nenaplňuješ předsudky, které o matkách samoživitelkách slýcháme. Setkala ses ty osobně s nějakými?

V poslední době často slýchám, že matky jsou samoživitelky jen proto, aby ze státu vytáhly nějaké peníze. Což mi přijde docela trapné.
Pak jsou to ty věci jako že když má matka samoživitelka nemocné dítě, tak s ním zůstane doma. No ano, zůstane. Když není kdo jiný, tak i pro spoustu matek nesamoživitelek je přeci zdraví dítěte a i jeho duševní pohoda při nemoci to nejdůležitější, více než jakákoliv práce.

Co bys vzkázala firmám, které váhají, zda mají vzít samoživitelku/samoživitele?

Zaměstnavatelům bych řekla, ať těm lidem dají šanci. Máme tu přeci například zkušební dobu. Uchazeč o práci jim jen tak bude moci dokázat, že o to opravdu stojí, že do toho dokáže dát hodně ze sebe.
Navíc ty zkušenosti, které má, například i to, že se musí tím životem probojovávat, má to těžší, ty ho zocelují.
Když získá šanci, tak jsem přesvědčená, že ji jen tak nezahodí. Pro něj je pracovní místo vybojované a půjde do toho naplno, na rozdíl od někoho, kdo o to tolik nestojí.

Jak by zaměstnavatel mohl pomoci matkám/otcům samoživitelům?

Tak z praktického hlediska mě napadá především zkrácená pracovní doba. Zaměstnavatelé by měli myslet na to, že maminka potřebuje v 7:45 dát dítě do školy a ve tři ho odvést na kroužek.
Za další plus považuji mít možnost si část práce udělat z domova, nebo sick day, velká výhoda by byla mít možnost zůstat s dítětem doma přes prázdniny. Na některých pracovištích by si rodič mohl vzít dítě s sebou na pracoviště, když třeba zavřou školy a zaměstnavatel potřebuje, aby ta matka či otec byl v kanceláři. Nebo by mohli zřídit dětskou skupinu při práci.

Co bylo v životě pro tebe osobně největší výzva?

Bohužel v době, kdy jsem otěhotněla, tak jsem zjistila, že můj expartner je narcistický manipulátor. Hodně pil. Jednou v noci, když byl opilý, začala jsem z něj mít strach. Když usnul, tak jsem z bytu utekla jen se synem v autosedačce. Taxíkem jsem jela za rodinou, která mě přijala. Od synových třech měsíců jsme tam.
Syna vychovávám sama a jeho otec dělá pořád problémy a zapojuje se do výchovy takovým zvláštním stylem. Ale finančně jsem na to víceméně sama. Se synem mi pomáhá maminka a bratr. Člověk by to úplně sám nezvládl, když pracuje na dvanácti hodinové směny.
Největší výzva byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla odejít s dítětem. Vím, že je to pro spoustu žen velmi těžké. Pro mě to bylo určitě těžší než skončit s drogami, protože tam to šlo skončit v sobě. Ale toto mě bude provázet nejméně třináct let, než bude syn plnoletý.

Co bys na závěr chtěla vzkázat lidem, kteří se ocitli v podobné situaci jako ty?

Nikdy není pozdě udělat nějakou změnu k lepšímu.
Podívejte se na mě, já jsem začala znovu studovat v pětatřiceti. Nikdy není pozdě odejít od násilnického partnera. Vždycky je lepší to udělat teď, než to zase dál sunout před sebou. Vždycky se dá na tom zapracovat. Nemyslete na to, kolik vám je, vždycky je šance se někam posunout.
Člověk si zaslouží mít se dobře. Měl by dělat vše pro to, aby on a jeho děti se tak měli. Neměli bychom trávit čas na místech, kde nás to ubíjí. Hlavně pro své děti bychom měli být příkladem, ukázat jim, že má cenu na sobě pracovat. Chci ukázat synovi, že zvládnu a dokážu dodělat školu, že má smysl jít si za tím.

Děkujeme Radce za angažovanost v OPIM v rámci programu Živá knihovna, kde mluví o své zkušenosti se závislostí i rolí matky samoživitelky. Radce za rozhovor děkujeme a přejeme ji hodně štěstí a zdraví.