Hana Bubeníčková pracuje tři desítky let s nevidomými lidmi. Nedělá si iluze, že zaměstnat někoho, kdo je nevidomý či má jiné těžké postižení zraku je něco jednoduchého. Nicméně pokud firmy dají těmto lidem šanci a vzájemná dohoda podmínek práce bude oboustranně přijatelná, získají tak velmi loajální zaměstnance.
Jak dlouho pracujete s nevidomými a proč jste si vybrala tuto profesní dráhu?S nevidomými pracuji bezmála třicet let. Nastalo to někdy po sametové revoluci. Původním povoláním jsem byla programátor-analytik. Na počátku 90. let se do tehdejšího Československa dostal první počítač pro nevidomé, Eureka A4, a já jsem se začala věnovat jeho výuce a obsluze. Byla jsem překvapená, že první počítač pro nevidomé, dovezený z Austrálie a lokalizován pro české prostředí, obsahoval překladač programovacího jazyku BASIC. Vůbec mne tehdy nenapadlo, že by nevidomí mohli programovat.
To mě překvapuje i dnes, nevidomí programují? Můžete uvést konkrétní příklad?Znám několik nevidomých, kteří skutečně programují a pracují v nejrůznějších firmách, jako příklad mohu uvést prestižní IBM. Programují spíše interní systémy, nikoliv uživatelská rozhraní. Znám celou řadu nevidomých, kteří rozumí výpočetní technice na poměrně vysoké uživatelské úrovni, za kterou by se kterýkoliv běžný uživatel nemusel stydět.
Stála jste u počátku TyfloCentra v Brně, že?Dá se říci, že ano, byla jsem totiž pověřena zakladatelem Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých, abych založila TyfloCentrum v Brně. v každém kraji vznikly samostatné organizace s názvem TyfloCentrum a odlišují se v názvu krajským městem. Před tím jsem několik let pracovala u zakladatele, kde jsem se věnovala odborným pracím. Stála jsem u zrodu metodiky výuky obsluhy osobních počítačů pro nevidomé, u zpřístupňování internetu pro nevidomé (blind friendly web). Založením obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno jsem se začala orientovat na finanční řízení a metodické vedení.
Když jsem se snažila nalézt údaj, kolik je nevidomých v České republice a koho za něj vlastně považovat, tak jsem nebyla příliš úspěšná. Vy dokážete říci kolik nevidomých je mezi námi?Je to obtížné, protože informace o zdravotním stavu jsou citlivé údaje, nikdo je nesmí sbírat. Jediný relevantní údaj má Světová zdravotnická organizace (WHO), která shromažďuje informace o diagnózách vztahujících se k nemocem zraku. Taková diabetická retinopatie, makulární degenerace sítnice nebo různá nádorová onemocnění v mozku s postižením očního nervu jsou vážnými nemocemi vedoucími až k úplné ztrátě zraku. Dá se říci, že zhruba každá stá osoba má těžké zrakové postižení. Tím se myslí takové postižení, kde nestačí obyčejné brýle. Pokud někdo nosí brýle, tak se nepovažuje za zrakově postiženého, protože brýle mu tu zrakovou nedostatečnost úplně kompenzují. Ale ve chvíli, kdy běžné dioptrické brýle nestačí, člověk potřebuje speciální kompenzační pomůcky nebo speciální techniky potřebné pro samostatný život, tak pak už mluvíme o člověku se zrakovým postižením nebo s těžkým zrakovým postižením. V Česku je tedy zhruba sto tisíc lidí se zrakovým postižením.
Z této skupiny je nevidomých pak kolik?To bude asi dvacet procent, takže kolem dvaceti tisíc nevidomých. Mezi nevidomé se řadí nejen lidé s úplnou slepotou, ale i lidé s takzvanou praktickou slepotou, kteří rozeznávají pouze tmu a světlo nebo jejich zorné pole je menší než 5 % (trubicové vidění).
Jaké jsou specifické potřeby nevidomých?Zrakové postižení je záludné v tom, že přicházíte až o 90 procent informací ze svého okolí. To se dotýká každé oblasti života, ať už je to orientace, sebeobsluha či péče o druhé osoby. Když člověk má získat nějaké dovednosti ohledně kompenzace zrakové nedostatečnosti, tak se jedná o dlouhodobý proces. Třeba naučit člověka prostorové orientaci, aby byl schopen sám se dostat z místa A do místa B, tak to trvá klidně celý rok. K tomu slouží speciální obor – instruktor prostorové orientace. Učí klienty chodit s bílou holí a dělají nácviky tras, kam daný člověk potřebuje dojít. Když na ulici uvidíte člověka s bílou holí a je sám, tak to neznamená, že dojde kamkoliv. Spíše to znamená, že umí nějakou naučenou trasu. A navíc z pohledu vidícího člověka jde často nelogicky, drží se nějaké stěny, nebo naučeného postupu, kterého ho naučil instruktor. Jiná specializace je zapotřebí u získávání dovedností související s obsluhou počítače bez kontroly zrakem, ovládáním z klávesnice. Při neustálé aktualizaci systémů se jedná prakticky o celoživotní vzdělávání. Ve většině případu to chce cvik, musí to, co se naučí, používat. Což platí i obecně u vidících lidí, ale u těch nevidomých to platí stonásobně více. Stejně tak, když se naučí Braillovo písmo, tak ho musí používat, jinak se dovednost číst slepecké písmo zapomíná.
Nakousla jste pomůcky, které nevidomí používají, jaké jsou ještě?Třeba mobilní telefony. Nevidomí dnes používají normální dotykové telefony, umí je používat, mají k dispozici speciální softwary, které jsou již součástí výbavy těchto přístrojů, stačí je jen nastavit. Používají je nejen ke komunikaci, ale právě i na orientaci. V tomto Česká republika udělala obrovský pokrok a drží laťku s vyspělými zeměmi. Jako velké plus vidím i to, že jsme jako první postkomunistická země získali počítač pro nevidomé, od té doby dochází k obrovskému rozmachu přizpůsobení výpočetní techniky pro nevidomé.
Vidíte pokrok i v tom, jak naše společnost přijímá nevidomé lidi? Za posledních deset až patnáct let všimla jste si nějaké změny?Lidé si zvykli, že nevidomí chodí po ulicích našich měst. Lidé díky osvětě umí pomoci. Když vidí někoho s holí, tak ho netahají beze slova za ruku na místo, kam nechce, ale spíše se ptají. Horší je to se zaměstnáváním. Je velmi obtížné zaměstnat člověka s těžkým zrakovým postižením. To říkám narovinu.
Jaké je jejich uplatnění na trhu na práce?Velice omezené. Na jedné straně mladí nevidomí vystudují vysokou školu, ale jejich postižení je tak hendikepuje, že práci nenajdou. Zaměstnavatelé si neumí představit, k čemu by nevidomého zaměstnali, co může vlastně dělat. Musí se přizpůsobit náplň práce, nastavit způsob komunikace. Jenže pak bývá problém i v tom, že si spousta zaměstnavatelů neuvědomuje, že nevidomému prostě všechno mnohem déle trvá. Produktivita práce nevidomého je ve srovnání s jakýmkoliv vidícím člověkem prostě nižší. Přitom nesmíte stanovit nižší mzdu než jinému stejně kvalifikovanému pracovníkovi. Kdo zaměstná někoho, jehož produktivita práce bude nižší?
Pandemie koronaviru má dopad na nás na všechny, jak konkrétně na skupinu nevidomých? Naši klienti byli zvyklí, že využívají naše služby, ambulantní a terénní. Poskytujeme nyní pouze bezkontaktní hovory s klienty. Doprovody klientů samozřejmě zajistíme, jdeme s nimi k lékaři či na nákup, či na krátkou zdravotní procházku. Nejvíce trpí aktivizační a terapeutické programy, které cílí na nejvyšší hodnoty dle Maslowovy pyramida potřeb, na potřebu seberealizace.
Co byste vy jako člověk pracující s nevidomými doporučila zaměstnavatelům, pokud budou otevření této skupině lidí?Doporučila bych jim spojení s organizací, kam nevidomý dochází, aby mu zde pomohli s přípravou místa. Toto oběma stranám ušetří spoustu práce, vyjasní si dopředu, jak bude probíhat komunikace, zda nevidomí umí s technikou, zda je sám schopen docházet na pracoviště a orientovat se zde.
Na závěr prozraďte, proč by firmy měly chtít zaměstnat nevidomého?Prostě, protože chtějí někomu pomoci, že cítí sociální odpovědnost, protože i nevidomí mají právo na zaměstnání. Zaměstnavatel může získat úlevy na daních, splní tak kvóty zaměstnávání zdravotně postižených. Samozřejmě pokud dojde k naplnění očekávání obou stran, tak zaměstnavatel získává velmi věrného zaměstnance. Protože obecně zdravotně postižení lidé jsou velmi vděční za to, že jim někdo dal šanci. Nevidomí jsou pak velmi loajální zaměstnanci.
Děkujeme paní Bubeníčkové za to, co pro tuto skupinu lidí dělá, a přejeme hodně štěstí a zdraví. Za rozhovor moc děkujeme.
