Život a práce neslyšící

Eva Nováková je pracující maminka dvou předškoláků. Je neslyšící a třetím rokem pracuje v neziskové organizaci Tichý svět, jehož cílem je propojovat svět slyšících a neslyšících. Eva je sportovní nadšenkyní, baví ji běhání, kolo, turistika, badminton, snowboard a curling. Ráda podniká výlety se svými dětmi a čte si knihy.

Jste neslyšící od narození? 

Ano, jsem neslyšící od narození. Narodila jsem se do rodiny, kde všichni jsou slyšící. Ani u dalších příbuzných se žádné sluchové postižení, vyjma stařecké nedoslýchavosti, neobjevilo. Rodiče tak byli doslova vhozeni do nesnadné situace, od hledání viníka, kdo za mou sluchovou vadu může, přes smíření se se situací, až po zjišťování, jak nejlépe vychovat dítě se sluchovou vadou, aby dobře obstálo ve světě slyšících.

Neslyšíte vůbec nic?

Bez sluchadel neslyším vůbec nic. Pro představu, jaký zvuk jsem schopná zaregistrovat, zareaguji maximálně tak na opravdu silné bouchnutí dveřmi. Nebo kdybych stála vedle kolejí a projel kolem mě vlak, tak to uslyším. Na tyto normálně hodně silné zvuky mě upozorňuje kombinace několika faktorů - kromě tlumeného, nevýrazného zvuku projíždějícího vlaku, či bouchnutí dveří, to je například závan vzduchu a hlavně vibrace. Díky sluchadlům pro mě ale není zvuk tak velkou neznámou. Nosím je odmalička a díky nim se mi o trochu více otevřel svět slyšících s jeho nejrůznějšími zvuky a hlasy. I hudbu si ráda poslechnu. Líbí se mi na ni to, že mi zní příjemně, i když nerozeznám, jestli zpívá žena nebo muž, nevím, o čem se tam zpívá. Takže se klidně může stát, že mi bude dobře znít i někoho falešný zpěv. 

Používáte znakový jazyk? Jak bylo těžké se ho naučit?

Znakový jazyk není mým mateřským jazykem, vyrůstala jsem v prostředí slyšící rodiny a během školkových let jsem docházela pravidelně na logopedii, kde jsem se učila správně vyslovovat hlásky, které mi dělaly problémy. S takovými sykavkami mám problém doteď. Jak je ani se sluchadly neslyším a nemám sluchovou kontrolu, tak pro mě sykavky jakoby ani neexistovaly. 
 Se znakovým jazykem jsem se poprvé seznámila na základní škole pro neslyšící v Ostravě. V naší třídě se znakový jazyk moc nepoužíval, mezi sebou jsme hlavně mluvili. Více jsem se ke znakovému jazyku dostala na gymnáziu pro neslyšící v Praze, kde jsem se skamarádila s více studenty, kteří znakovali. 
Nyní pracuji s týmem neslyšících kolegů, jejichž mateřským jazykem je znakovka, takže se snažím aktivně a více znakovat. Myslím, že znakový jazyk ovládám za celý svůj život nejlépe až nyní. Pořád mám velké rezervy. Některé znaky si pořád pletu, hodně znaků ještě neznám, a je toho ještě spousta, co neumím. Hlavní ale je, že se s neslyšícími kolegy v pohodě dorozumíme.

Po gymnáziu jste pokračovala ve studiu?

Po absolvování gymnázia v Praze mě osud zavál do Olomouce, kde jsem strávila pět let. Na Univerzitě Palackého jsem se pustila do dvouoborového studia Speciální pedagogiky a Učitelství přírodopisu. V podstatě jsem tu poprvé okusila školu, na které studovali všichni, ne jenom neslyšící. Navíc zde nebylo jen pár spolužáků, ale studentů jako mravenců! I když jsem odmalička zvyklá být ve společnosti slyšících, bylo pro mě náročné být na přednáškách, kde profesorům rozumím tak každé páté slovo. 
Nebýt přepisovatelek, které mi na přednáškách pořizovaly zápisky, nevím, jestli bych tam vydržela. Celou přednášku neustále odezírat ze rtů s domýšlením slov, když vám něco uniklo, je hodně náročné. Pak si z tohoto ještě dělat zápisky, během psaní by mi uteklo několik dalších vět. Přepisovatelky pro mě měly tehdy cenu zlata. 

Jak k Vám přistupovali vyučující na vysoké škole?

 Přístup některých vyučujících bych nazvala ne zrovna chápající. Při komunikaci mezi slyšícím a neslyšícím člověkem je potřeba velké trpělivosti, aby byly informace opravdu jasné a srozumitelné. A právě ta trpělivost některým profesorům chyběla. Například když jsem vyučujícího požádala, aby zopakoval, co řekl, dával jasně najevo, že ho obtěžuji a zdržuji. Takových lidí ale naštěstí nebylo moc. 

Měla jste problém při hledání práce? Případně, s jakou největší překážkou jste se setkala? 

Zatím jsem větší problém při shánění práce neměla. Když jsem byla zrovna ve fázi hledání práce, možná jediné, co mi přišlo škoda, bylo, že spousta nabídek práce má v požadavcích komunikaci s kolegy/zákazníky/týmem. Většina nabídek práce je postavená na tom, aby zájemce byl schopen v práci i telefonovat. A to je kamenem úrazu pro spoustu neslyšících. 
Podle mě se ale skoro vždy dá v práci nastavit to, aby neslyšící zaměstnanec komunikoval s ostatními kolegy písemně e-mailem, či zprávami. Nebo se v práci naučit jen základní pravidla komunikace s neslyšícím jako jsou nemluvit k neslyšícímu otočený zády, před začátkem konverzace se ujistit, že se na nás dívá, mluvit hezky zřetelně a pomaleji, pamatovat při komunikaci na to, aby neslyšícího nic neoslňovalo, například slunce, světlo. Nebo se naučit základy znakovky, když neslyšící telefonovat nemůže. 
To ale záleží na tom, jak k tomu kdo přistoupí. Vnímám ve svém okolí to, že telefonování je pro slyšící rychlejší komunikační prostředek než jakákoli textová komunikace… A o tom to asi je. V dnešní uspěchané době málokdo přistoupí k tomu, že by k němu nastoupil neslyšící, se kterým musí komunikovat zdlouhavě písemně. 

Jak dlouho pracujete v Tichém světě a co konkrétně zde děláte?

V Tichém světě pracuji přibližně tři roky, konkrétně v Tichých zprávách. Náš tým vysílá zprávy a různé informace, nyní zejména v souvislosti s koronavirovou pandemií v českém znakovém jazyce s textem v českém jazyce. Tiché zprávy plní tedy i osvětovou funkci.

Setkáváte se v životě s předsudky o neslyšících? Případně s jakými nejčastěji? 

Často se setkávám s tím, že si lidé myslí, že všichni neslyšící automaticky nemluví, nebo že když už mluví, tak špatně. Ve společnosti je neslyšící viditelný jen tehdy, začne-li znakovat a nemluví u toho. Takže si lidé automaticky myslí, že všichni, kteří mají sluchové postižení,  komunikují jenom ve znakovém jazyce a nemluví. Když jsem s někým mluvila a on se později dozvěděl, že neslyším, tak byl překvapený. „Přece když neslyšíš, tak se nemůžeš naučit mluvit,“  tento předsudek ve společnosti je zažitý. 
 Je potřeba si uvědomit, že pojem „neslyšící člověk“ nebo „osoba se sluchovým postižením“ neznamená automaticky, že člověk jenom znakuje. Jsou to i neznakující lidé, kteří teprve v průběhu života ohluchli nebo je jejich mateřštinou čeština a ne český znakový jazyk, anebo že když někdo neslyší, tak to neznamená, že musí umět automaticky odezírat. 
Další nepříjemnou věcí je, když při komunikaci se mnou člověk uhýbá pohledem. Stává se mi to s těmi, kdo se s neslyšícím ještě nesetkal. Zřejmě je to kvůli tomu, jak se po celou tu dobu, kdy mluví, musím na něho soustředěně dívat, odezírat z jeho rtů, abych mu vůbec rozuměla. Člověk pak z toho mého „civění“ může znervóznět, může mít pocit, že je pod drobnohledem, a tak začne uhýbat hlavou. A komunikace je „v čudu“.  Zase chápu, že to někomu může být nepříjemné, ale jinak si prostě nepopovídáme. 

Co byste doporučila neslyšícím lidem při hledání práce?

Aby byli vytrvalí, a neustále firmy oslovovali. A aby si hned při prvním osobním setkání ve firmě domluvili, jaká komu vyhovuje komunikace, a našli společně oběma vyhovující komunikační kanál. 

Co byste vzkázala zaměstnavatelům, kteří váhají, zda mají neslyšícího zaměstnat? 

Ať to určitě zkusí. Za zkoušku nic nedají. Pokud si nejsou jistí tím, jak s neslyšícím mají komunikovat, ať se toho nebojí. Zkušební doba je také od toho, aby zjistili, jaká komunikace neslyšícímu vyhovuje, a mohou to s ním vyzkoušet. Třeba právě on bude ten, koho firma hledá. Neslyšící pracovníci mohou být mezi slyšícími kolegy svědomitější a pečlivější, protože je v okolí nevyruší žádný zvuk a nevybavují se dlouho s žádným kolegou. 

Jak by zaměstnavatelé mohli pomoci neslyšícím? 

Umožnit jim zvolit způsob komunikace, který jim vyhovuje ať už znakový jazyk či písemná komunikace a pak se toho držet. Být s nimi často v kontaktu a nebát se s nimi komunikovat. Líbilo by se mi, kdyby portály s nabídkami práce obsahovaly také informaci o tom, jestli firma nabízí i možnost komunikace v písemné podobě. Protože se často stává, že neslyšícího zájemce odmítnou s tím, že není schopen telefonovat. Ale vždyť komunikace není jenom o telefonování.

Co bylo ve Vašem životě pro Vás největší výzvou?

Hmm, tak určitě je to turistická trasa „Orla Perć“ - stezka v Tatrách, která je považovaná za nejtěžší horskou trasu v Tatrách. I když jsme ušli jen část, byl to mazec!  A momentálně je pro mě největší výzvou být mámou dvou kluků rarášků a zároveň být zaměstnancem na plný úvazek. 

---

Moc děkujeme Evě za rozhovor a doufáme, že inspiruje zaměstnavatele, aby se nebáli nabídnout práci neslyšícím.