OPIM Blog

Najděte si balanc mezi prací a rodinou, radí Kateřina Palová

Syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi pomáhající profese, nejen zdravotníci, ale třeba i hasiči, policisté a až jedna pětina českých učitelů. Většina z těchto lidí nedosáhne úplného vyčerpání, aby nebyla fyzicky a psychicky schopna fungovat, spíše se u nich projeví některé z příznaků. V dnešní době řada firem investuje do školení manažerů, aby věděli, čeho si u svých podřízených všímat. 

Lidé by se měli naučit říkat ne, najít si rovnováhu mezi prací a rodinou, koníčky. Důležité je nezapomínat na stravu a pohyb, ale také na spánek, upozornila v rozhovoru pro OPIM Kateřina Palová, seniorní konzultantka společnosti JuiceUP a externí profesorka na Katedře vzdělávání, speciální pedagogiky a psychologie na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru.

Co je to syndrom vyhoření?

Úplně jednoduše lze říci, že syndrom vyhoření je stav, který je způsoben chronickým stresem. Jde o dlouhodobý proces. Nemůže se stát, že bych se jeden den měla fajn a druhý den bych se necítila dobře a byla vyhořelá. Ve vrcholném stádiu dojde k úplnému vyčerpání, jak psychickému, tak fyzickému. Opravdu v extrému, kdy nastane úplné vyčerpání - syndrom vyhoření, tak je to diagnóza. 

Kdo mi diagnózu určí? Psycholog, či psychiatr?

Psycholog ano, ale následně je důležitá práce s psychoterapeutem. 

Jaké má syndrom vyhoření příznaky?

Obecně se stresem souvisí kardiovaskulární a zažívací potíže. Příznaky však jsou jak fyzické, tak psychické. K fyzickým patří například nedostatek energie, celková slabost, chronická únava, svalové napětí, oslabená imunita. K psychickým pak pocit bezmoci, sklíčenosti, ztráta kontroly (pláč, výbuch vzteku), pocit strachu. V práci se projeví jako nespokojenost s vlastním výkonem, který klesá, ztráta motivace a nadšení či pocit selhání.

Existuje prevence, jak se tomuto stavu vyvarovat?

Nejlepší prevencí je sledovat příznaky. Úplně obecně, což neplatí jen pro syndrom vyhoření, ale i pro stres či psychickou pohodu, je důležité mít balanc mezi prací a volným časem. Je důležité aktivně pracovat se stresem a mluvit o něm. Když se necítím dobře, je důležité mít si s kým promluvit a snažit se hledat rovnováhu. Nejen o ní hovořit, ale udělat si čas na rodinu a na své koníčky. Klasicky nesmíme zapomínat na zdravý životní styl, nejen na cvičení a správné stravování, ale doporučuji i sledovat spánek. 

S vysokou mírou stresu a vyčerpáním souvisí i to, že lidé mají problém spát. Čím více jsem vyčerpaný, tím hůře se mi usíná a tím hůře spím. 

Současně k rovnováze mezi prací a volným časem je důležité umět udělat rozhodnutí. Když jsem v práci přesčas každý den a nedělá mi to dobře, tak musím jednoho dne kolegovi, který přijde s dalším úkolem, říci nezlob se, už nemám kapacitu, s tím ti nepomohu. Snažit se říkat ne. A když už dojde k tomu, že v práci přesčas musíme nějaký čas být, tak jakmile to období přejde, například skončí projekt, tak si říci teď si vezmu dva dny volna. Nebo odteď najedu na klasickou pracovní dobu a nebudu se tolik přetěžovat. 

Zaujala mne zmínka o důležitosti spánku, protože ve svém okolí slýchám, že lidé mají docela problém usnout, či spát. Máte nějaké tipy, jak lépe usínat?

Toto je hodně individuální věc, protože v tom si každý musí najít systém, který mu bude vyhovovat. Hodně lidí nespí proto, že si lehnou do postele a začnou si přemílat, co se stalo přes den či si přehrávají nepříjemné situace, nebo naopak mají úzkost z toho, co přijde druhý den, nebo přemýšlí o problémech, které řeší. U některých lidí funguje, že si řeknou, že co se stalo, stalo se a řeknou si, že si udělají plán, jak s tím naložit.  

Potom existují různé dýchací techniky. Doporučuji se soustředit na nadechování do břicha, zpomalit, počítat si klidně v hlavě do pěti hluboký nádech, pak do pěti výdech. Opakovat tento proces, dokud se myšlenky nezklidní. 

Vraťme se k syndromu vyhoření. Co když začnu pociťovat příznaky, nebo si všimnu u kolegy, že se mi nezdá, jak poslední dobou vypadá. Co mám dělat?

Jak jsem zmínila, příznaky jsou jak fyzické, tak psychické. Je důležité stav posuzovat komplexně. Jestliže mě každý den bolí hlava, nebo jestliže každý den cítím svalovou únavu, ale jinak jsem v psychické pohodě, mám radost z věcí, užívám si volnočasové aktivity, tak to ne nutně musí znamenat, že mám symptomy syndromu vyhoření. Může to značit, že se mi děje něco s tělem. Je důležité svůj stav konzultovat s lékařem. 

Co se týče psychických obtíží ve smyslu, že pozoruji nějaké stresory, že se každé ráno budím s děsem, co přijde v práci, nebo večer přijdu z práce úplně vyřízený, tak určitě to je čas, kdy je potřeba přehodnotit, jakým stylem funguji. Je důležité si říci, že udělám změnu, najdu si koníčka, co mě bude bavit, co mě bude naplňovat a ustoupím trochu od práce. Snížím zátěž. 

Velký vliv má odpočinek, který ale není to, že celý týden lítám, pracuji, doma se starám o děti a pak přijde víkend a já začnu uklízet, přeorganizovávat celý byt, malovat. Uznávám, pro někoho to může být odpočinek, ale ve chvíli, kdy mám pocit i fyzického vyčerpaní, tak by to měl být relax, například jít se v klidu projít. Důležité je mluvit, ve chvíli, kdy lidé cítí stres, tak pomáhá se vypovídat. Když nemám v okolí nikoho, kdo by mě vyslechl, tak se svěřit kolegovi. Dnes i spousta firem má poradenství pro své zaměstnance zdarma. Není to nic ostudného. Ve firmách často vidím, že je tato pomoc anonymní. Firma poskytne telefonní číslo, člověk si může domluvit schůzku a pobavit se o své situaci.

Zmiňovala jste, člověk je v práci, přilítne domů, rychle se musí postarat o děti a o víkendu uklidit byt. To značí druhou směnu, která se v českém prostředí týká převážně žen. Dá se říci, že syndromem vyhoření jsou ohroženy více ženy, nebo se nedá takto generalizovat?

Zcela upřímně jsem žádnou takovou statistiku nenašla. Ale určitě druhá směna doma k celkovému vyčerpání může vést. Samozřejmě, co se týče žen a hlavně s malými dětmi, psychologie popisuje spoustu obtíží, do kterých se tyto ženy dostávají. 

Které profese jsou syndromem vyhoření ohroženy více?

Obecně pomáhající profese: zdravotní sestry, lékaři, ošetřovatelé, pečovatelé. Jsou to různé pozice, kdy lidé jdou do práce s pocitem, že mohou něco změnit, nebo někomu pomoci. Více ohroženi jsou i hasiči a policisté. V českém prostředí bych přidala učitele. V roce 2018 vyšla tisková zpráva První lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která psala, že zhruba pětina učitelů trpí vážnými příznaky syndromu vyhoření.

A ve své praxi vidím i humanitární pracovníky, kteří jsou ohroženi. Tito lidé mají velmi vysoká očekávání a velké ideály. Říká se, že jeden člověk nezmění svět, ale častokrát v hlavě máme, že ho změníme. V ten moment jsme tak motivovaní, angažovaní, že na svou práci nenahlížíme realisticky. Nevidíme, že svět funguje jinak. Potom ve chvíli, kdy se střetnu s realitou, tak vzniká obrovský propad. Jsou tam různé fáze. Po nadšení přichází stagnace, kdy si uvědomím, že denní realita je taková a já ji nezměním. Následuje frustrace, kdy člověk začne zpochybňovat sám sebe, jestli je dobrý, jestli se na tu práci hodí. Až to může přejít do apatie, kdy lidé chodí do práce a říkají si: „Výplatu potřebuji, tak proto tu jsem.“ To je předfáze, poté pro mne má práce naprosto ztratí smysl a dochází k syndromu vyhoření. 

Pocity, že moje práce a má existence ztrácí smysl, to mi až evokuje sebevražedné sklony. Může syndrom vyhoření vést k vážnějším onemocněním?

Syndrom vyhoření je způsoben chronickým stresem a stres obecně má dopady na kardiovaskulární a zažívací systém. Může dojít k zažívacím potížím, bolesti na prsou. Stres samozřejmě může vyvrcholit v panický atak. Opravdu to jsou příznaky, které vypadají jako infarkt. 

Chtěla bych ale říci, že syndromem vyhoření jako diagnózou trpí menšina lidí. Častokrát titulky v médiích zní hrůzostrašně. Uvedu příklad: „Jedna pětina Čechů trpí syndromem vyhoření.“ Tak to není, ti lidé mohou mít nějaké symptomy. 

Pro představu, když mám syndrom vyhoření jako diagnózu, tak jsem jako člověk naprosto nepoužitelný. Ten člověk není schopen fyzicky, ani psychicky fungovat. Přirovnala bych to k tomu, že zaslechneme v kavárně, jak někdo říká, že má deprese. Tak to je podobné jako když někdo řekne, že je vyhořelý. Když má někdo opravdu deprese, tak nesedí na kafíčku s kamarádkou a nepovídá si s ní o depresích. Totéž je to se syndromem vyhoření. 

Příznaky syndromu vyhoření lidé mají, často i vážné jako zažívací potíže, poruchy paměti, svalovou únavu, chronickou bolest zad, oslabenou imunitu. Ale že by přerostly v depresivní stavy se sebevražednými myšlenkami se děje zřídka a je to extrémní forma. 

Ve své praxi vidím i vážné symptomy, ale že bych se setkala s člověkem, u kterého bych si řekla, tak tady už je to opravdu hodně vážné, tady už se jedná o průšvih, tak to se mi osobně nestalo.

Mluvila jste o své praxi, jste v kontaktu s řadou firem, vidíte posun v tom, co dělají pro své zaměstnance?

Vidím velký posun. Vnímám, že se snaží o různé formy osvěty, nejen o syndromu vyhoření, ale celkově se snaží o psychologickou podporu svých zaměstnanců. Firmy platí asistenční programy, poradenství, koučování. Je poptávka po konzultantských službách, po školení manažerů. 
Vidím důležitost vedoucího, či kolegů, kteří jsou s člověkem v každodenním kontaktu, aby věděli, co hledat, aby si všímali. 

Konkrétně mohu uvést příklad z jedné firmy, s kterou jsem nyní spolupracovala. V IT oddělení v době covidu pracovali všichni z domova. Manažerka mi říkala, že měla někdy pocit, že je jejich matka. Někteří kódovali a byli do toho tak zabraní, říkali ji: „Ještě to dodělám, ještě chvíli“. A ona jim v jednu chvíli musela říci: „Ne, teď přestaň a jdi si dát oběd.“ Nebo: „Skonči a zapni si třeba film.“ Vnímám přidanou hodnotu, když si manažer/ka všímají ostatních a dokáží jim říci, aby zpomalili. 

Hodně firem dnes dělá rozhovory jeden na jednoho, což je skvělá příležitost, aby nadřízený podchytil symptomy syndromu a začal s tím pracovat. Což jde ale ruku v ruce s tím, že manažer musí být vyškolený, aby věděl, co hledat. 

Vidím posun i právě v tom, že firmy investují i do vzdělání manažerů.

Ovlivnila je v tom pandemie covidu?

V této věci mohu mluvit spíše za Kanadu, kde je to jednoznačné ano. Především se jedná o prvky mindfullness konceptu ve formě školení či skupinových online cvičení jógy či meditace. V Kanadě se začal na mindfullness a emotional wellness dávat za covidu velký důraz. Psychologická podpora ve smyslu asistenčních programů zůstala konzistentní.

Českou realitu nemohu moc posoudit, protože nemám osobní srovnání s tím, jak to tady bylo před covidem.

Je něco, co byste obecně zaměstnavatelům doporučila?

Zaměstnavatelé mají skvělou pozici v tom šířit mezi svými zaměstnanci osvětu a tím psychologickou podporu normalizovat. Ačkoliv v naší společnosti vnímám v této oblasti velký posun, současně věřím, že je v tomto směru na čem pracovat. Ve chvíli, kdy jako firma poskytuji asistenční podporu svým zaměstnancům, měl bych o tomto programu mezi zaměstnanci mluvit a dávat jim tím najevo, že je v pořádku této služby využít, že se není za co stydět.