Člověk na vozíku, či nevidomí jsou na první pohled poznat, sluchový hendikep má tu nevýhodu, že není na první pohled znát. Na první dva zmíněné hendikepy tak bereme ohled hned, ale to, že mluvíme s neslyšícím, zjistíme často až pozdě a můžeme se cítit nekomfortně a z rozhovoru vycouvat. Neslyšící spoluobčané tak často žijí v nedobrovolné sociální izolaci.
Zjistit, kolik neslyšících lidí žije v České republice, je poměrně oříšek. Žádné statistiky totiž neexistují. Odhady hovoří o 400 tisících až půl milionu občanů s poruchami sluchu, kam řadíme jak úplně ohluchlé, tak nedoslýchavé lidi. Úplně neslyšících lidí je podle Agentury pro neslyšící kolem 15 tisíc, většinou se s vadou narodili či vznikla v dětství. Znakový jazyk používá přes 7 tisíc lidí.
Je třeba si uvědomit, že čeština nemusí být mateřský jazyk pro lidi se sluchovým postižením, ale je jím český znakový jazyk. Tito občané rozumí psané podobě češtině, ale je pro ně až druhým jazykem, takže například v gramatice mohou dělat chyby. Oproti tomu lidé, pro které je mateřský jazyk čeština, často používají mluvenou formu jazyka, odezírají ze rtů a orientují se v psaném jazyce.
Podle Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR (SNN ČR) mají největší problém s dorozumíváním právě lidé, jejichž mateřský jazyk je znakový. Pro ně bývá velmi obtížné si přečíst příbalový leták na lécích, či smlouvu o „výhodné“ půjčce. I lékaři sklouzávají k mýtu, že si s neslyšícím pacientem vše napíšou na papír. Tato menšina bývá často ohrožena informačním deficitem.
Pro skupinu neslyšících, kteří odezírají ze rtů, nastal velmi problém s pandemií koronaviru. Povinné roušky jim tak značně omezily jejich formu dorozumívání.
„Ve chvíli, kdy začnou platit roušky, tak je to katastrofa, zejména co se týče komunikace. Pro mě osobně je to velký náraz, já jsem zvyklá komunikovat hlavně odezíráním, musím nyní neustále říkat, že neslyším. Na druhou stranu většina lidí reaguje ochotně, dokonce si roušku i sundají,“ řekla v rozhovoru pro Blesk prezidentka SNN ČR Šárka Prokopiusová.
V české společnosti se bohužel stane, že pokud se komunikace s neslyšícím nepodaří hned na poprvé, lidé mají tendenci se nesnažit a z rozhovoru se spíše omluvit a zmizet. „Pokud vám někdo řekne, že neslyší, tak se snažte domluvit. Začněte více artikulovat, mluvit pomaleji a nekřičte, to je velmi častý mýtus. Nejhorší je, když z komunikace utečete,“ dodala Prokopiusová.
Komunikační bariéra je jedním z důvodů, proč lidé se sluchovým hendikepem bývají znevýhodněni při vstupu na pracovní trh. „Zaměstnavatelé se s nimi bojí komunikovat nebo to neumějí,“ podotkla Jiřina Kocmanová z Centra pro neslyšící a nedoslýchavé.
Neslyšící narážejí i na úřadech práce, kde úředníci taktéž nevědí (nebo si nepřipouštějí, že neví), jak s tou menšinou komunikovat a tlumočníky využívají dle SNN ČR velmi málo. Neslyšící tak dostává nepřesné informace, které mu brání v žádání o podporu, ohledně rekvalifikačních kurzů i hledání zaměstnání.
Právo na práci mají všichni občané, nejen, že se tak ekonomicky zajišťují, ale často díky práci se lidé vyhnout psychickým a sociálním problémům.