Gilbert je sedmadvacetiletý student psychologie s rozšířením o speciální pedagogiku. Jako dobrovolník působí v online poradně pro LGBTQ+ komunitu S barvou ven. Když se narodil, všichni ho považovali za dívku, ale na prahu puberty si uvědomil, že se necítí jako žena. Jak dlouho trvalo, než šel s pravdou ven? Mají transgender lidé specifické potřeby na trhu práce? O tom se Gilbert rozpovídal v rozhovoru pro OPIM.
Několik let jezdíš po školách v Česku a o sobě si povídáš se studenty v rámci projektu Živá knihovna. Jaký je tvůj příběh? Když jsem se narodil, tak mi byl přisouzen jiný gender, než s kterým se identifikuji. Kdy sis uvědomil, že něco nehraje? Bylo mi zhruba 12-13 let, když jsem si začal uvědomovat, že se necítím být holkou, že je mi nepříjemné, že mě tak společnost bere. Pořád jsem nevěděl, jak ten svůj pocit pojmenovat. Spíše jsem to bral tak, že to časem přejde a zmizí. Snažil jsem se to ignorovat. Ale ten pocit ve mně spíše narůstal. Až v 18ti jsem se rozhodl, že to začnu řešit, že to dál nemůžu ignorovat. Oznámil jsem svému okolí, že budu procházet změnami.
Jak na tuto informaci reagovalo tvé okolí? Mé okolí to víceméně přijalo bez obtíží, nebo se o to alespoň snažili. Měl jsem štěstí, že žádný větší problém s tím nikdo neměl.
Co pro tebe bylo nejsložitější v této fázi? Nejsložitější bylo samotné oznámení. Přijít na slova, která vystihují, jak sám sebe vnímám a jak vnímám svou identitu. Nebyl jsem si jistý, že to říkám správně, aby to pochopili. Měl jsem obavu, zda s tím nebudou mít problém. Strachoval jsem se, zda se se mnou budou dál přátelé bavit, zda mě od tranzice nebudou odrazovat.
V této době jsi chodil do školy, že? Studoval jsem poslední ročník střední školy. Musel jsem to oznámit i ve třídě, což nebylo nejjednodušší.
Co bys doporučil lidem, kteří jsou na začátku a mají podobné pocity jako jsi měl ty? V době, kdy jsem já začal procházet tranzicí, tak jsem neměl dost informací. Soustředil jsem se na české zdroje, kterých nebylo moc. Nyní se dá najít spoustu videí, youtube kanálů, různých blogů či instagramových účtů, kde se dají najít informace od lidí, kteří si tranzicí prochází. Oni sdílí své zkušenosti. V České republice se objevují různé podpůrné skupiny, kde se lidé mohou setkat s někým dalším, který prochází podobnými starostmi, pocity. Existuje i online poradna S barvou ven, kde se mohou lidé anonymně pobavit s někým, kdo má podobnou zkušenost, kdo toto téma také řešil.
Jak tranzice probíhá? Co člověk musí udělat, když chce tranzicí projít? To není zrovna jednoduchá otázka, je tam spoustu ale a diskutabilních věcí, co někteří odborníci dělají a jiní naopak ne. Tranzice je individuální, každý má jiné tempo a jinou potřebu kroků, které chce podniknout, aby se cítil dobře sám se sebou. Ve velmi zjednodušeném podání se dá říci, že proces tranzice může mít tři roviny - sociální, medicínskou a úřední. Jak už jsem zmiňoval, nejdříve člověk projde vnitřním uvědoměním, které může být v různém věku a může trvat různě dlouho, než k němu dospěje. Člověk začne postupně vystupovat podle své genderové identity, zahrnuje to věci jako coming out, užívání preferovaného jména a zájmen, případně se začne jinak oblékat, změní účes. Co se týče medicínské tranzice, tak člověk procházející změnou začne navštěvovat sexuologa. Jenže oni nemají jednotný postup, obvykle je potřeba minimálně podstoupit psychologickou diagnostiku, endokrinologické a interní vyšetření. Poté je možné zahájit hormonální terapii. Po alespoň jednom roce užívání hormonů je možné se přihlásit ke komisi, která probíhá pod ministerstvem zdravotnictví. Předtím je nutné opět psychologické vyšetření. Na základě doporučení komise je možné podstoupit chirurgické zákroky. Neméně důležitá je i úřední tranzice, tedy změna kolonky pohlaví, jména, rodného čísla. Pokud není jméno genderově neutrální, dle zákonů může mít mužské jméno jen osoba, která má uvedené v dokladech mužské pohlaví a naopak.
Když se nyní zaměříme na tvou budoucnost, kde se vidíš po skončení studií? Nemám vysněnou oblast, kam bych chtěl zamířit. Spíše budu pracovat v neziskovém sektoru.
Proč? Proč ne firemní oblast? Neláká mě psychologie práce, řešení pohovorů, práce ve velkém korporátu. Rád bych se zaměřil na minoritní skupiny, komunitu LGBTQ+ či podporu lidem s postižením. Byl bych rád, kdybych pracoval na místě, kde se budu cítit bezpečně i vzhledem k mé identitě, abych mohl být sám sebou. Aby mi umožnili upravit podmínky a prostředí.
Můžeš konkretizovat, co je tvá specifická potřeba na pracovišti? Aby tam byli tolerantní lidi. Potřebuji, aby mé pracovní prostředí bylo akceptující. Chci být otevřený ohledně své zkušenosti, nerad bych, abych musel chodit okolo a říkat si, co když to o mě zjistí. Přál bych si, abych o tranzici mohl otevřeně mluvit, ale zároveň, aby to pro lidi nebyl problém. Aby se kolegové na mě nedívali skrz prsty. Navíc mé doklady neodpovídají mé identitě. Další specifické potřeby se netýkají trans identity. Potřebuji pracovat na místě, kde není příliš velký hluk či příliš ostré světlo.
Zmínil si, že tvé doklady nesouhlasí s tvou identitou. Můžeš ještě blíže osvětlit, jak je to s českou legislativou co se týče lidí procházející tranzicí? V České republice je to komplikované tím, že aby bylo možné si úředně změnit pohlaví na dokladech, je potřeba podstoupit sterilizaci. Je to požadavek, od kterého čím dál více evropských zemí ustupuje. V některých zemích není ani třeba začít brát hormony, či podstoupit operaci, aby si člověk mohl změnit doklady. Jsou země, kde stačí sebeidentifikace, aby bylo možné si změnit doklady.
Takže v praxi jsou lidé, kteří nemají změněné doklady, ačkoliv jejich identita neodpovídá uvedenému pohlaví? Ano. Pokud člověk nemá změněné doklady, tak to život může komplikovat v mnoha situacích. Vlastně kdykoliv musím vytáhnout doklad, tak si říkám, všimne si ten člověk, že tam mám uvedeno pohlaví, které neodpovídá mému vzhledu a tomu, jak se identifikuji? Bude mít nějaké komentáře, bude se divně dívat, bude mě oslovovat špatně?
Máš v dokladech jiné jméno, než jak si přeješ, aby tě lidé oslovovali? Mám tam neutrální. Na dokladech nemůžu mít své finální jméno, ale takzvaně neutrální, které jsem si musel vybrat z krátkého seznamu. Je to jméno, s kterým se neidentifikuji, není mi příjemné, že mě tak lidé oslovují. Ale musím ho mít na dokladech, abych tam neměl původní jméno. To by tu situaci ještě více komplikovalo.
A co doposud bylo pro tebe největší výzva v životě? Přežít v tomhle životě, v tomhle světě, který je mnohdy negativní, odsuzující. Mnohdy nemám pocit bezpečí.
Na závěr nám ještě prozraď, jaký je tvůj sen? Mým snem by bylo mít komunitní centrum pro LGBTQ+ lidi, které by nabízelo různé aktivity. Více by propojovalo lidi. Moc děkujeme Gilbertovi za rozhovor a za angažovanost v našich programech. Díky, že společně boříme mýty a předsudky o lidech z LGBTQ+ komunit.