Jaká je její zkušenost s hledáním práce? Co Kačka doporučuje firmám, které chtějí zaměstnávat lidi se zdravotním postižením? A co by vzkázala těm, co mají podobný osud a neúspěšně práci hledají?
Narodila jsem se s hendikepem, který má složitý název, zkrátka mám srostlé klouby a nefunkční svaly. Od mala jsem na vozíku. A od mala mi se vším pomáhali. Postupně jsem se ale naučila být samostatnější a od doby, kdy jsem dokončila vysokou, bydlím sama v Praze. Byla to pro mě asi největší výzva v životě, zároveň je to báječný pocit. Mám třikrát denně asistentku. Ale hodně věcí jsem se naučila sama.
Lidi, kteří mě neznají třeba nechápou, jak můžu poslat SMS nebo se dokonce nalíčit úplně sama, když nemohu zvednout ruce. Nekouzlím, ale hendikep mě donutil se hodně věcí naučit.
Nevědomost toho, co všechno lidé s různým postižením dovedou, bývá často největším problémem k jejich přijmutí do zaměstnání, akceptací ve společnosti atp. A to jim pak bere sebevědomí. Přála bych si, a zároveň doporučuji, aby se lidé nebáli ptát se a zajímat se. I náborář se může taktně zeptat
„Co potřebujete, aby byla práce pro vás pohodlná? Nějaké speciální pomůcky, asistenci…?“
Já jsem hledala práci asi rok v době, kdy jsem bydlela v Jedličkově ústavě. Odpovídala jsem na různé inzeráty. Odpovědi jsem většinou nedostala žádné. Když jsem byla pozvána na pohovor a zeptala se, jestli je v budově bezbariér, tak mi pak třeba řekli, že už někoho mají. Také mi řekli, že budova je bariérová a práce tudíž není pro mě. Automaticky, aniž by zjistili o mě něco víc. Soustředili se na můj vozík víc než na můj talent. Asi nejhorší odpověď jsem dostala, že hledají někoho reprezentativního.
Člověk na vozíku přeci může být reprezentativní a může být i krásný. To bohužel ale většina lidí nevnímá. A často i samotní vozíčkáři si o sobě myslí, že nespadají do škatulky hezký člověk. Sebevědomí nám hodně bere například to, když nás lidé odmítají třeba právě na ten pohovor. Nebo že jsme platově nízko ohodnoceni. Také sem ale patří i předsudky na náš hendikep nebo sociální vyloučení jsou pro nás, vozíčkáře, ponižující.Má současná práce je můj dreamjob.
Práci jsem našla přes kamarádku a můj šéf, který mě do NEWTON Technologies nabíral byl prostě u pohovoru skvělý, lidský a pragmatický. Zjišťoval, co mohu, nikoli co nemohu. Zajímal ho můj talent, moje dovednosti a mé pracovní cíle.
Pracuji na klientské podpoře u počítače. Nemám pohyblivé ruce, ale píšu na klávesnici, která je díky speciálnímu programu přímo v obrazovce. Myš mohu ovládat, a to dost rychle. Má nejdůležitější a nejfunkčnější část těla je pusa. To je třeba věc, kterou ne hned tak někdo ví a já se nedivím. Ale právě, kdybych měla dotaz u pohovoru na speciální pomůcky, tak to ráda vysvětlím. Ale já jsem to rok nikomu vysvětlit nemohla. Příležitost jsem totiž nedostala.
Moc bych si přála, aby lidé změnili vnímání nás – vozíčkářů. Práci potřebujeme a chceme. Sice nemůžeme chodit, máme omezenou pohyblivost, ale to neznamená, že naše hlava nefunguje.
Vzkaz pro firmuDejte takovým lidem šanci, sejděte se s nimi a zjistěte o nich co nejvíc co umí a co potřebují k práci.
Vzkaz pro lidi s podobným osudemNevzdávejte se, rozhazujte sítě. Naučte se říct si o pomoc. Nebojte zaměstnavateli říct, co potřebujete, ať práci zvládnete a svůj talent uplatníte.
A kde se Kačka vidí za 10 let? S vlastní rodinou a prací, kde se cítí být plnohodnotnou součástí, jako je to teď.
Kačka spolupracuje s OPIM již 3 roky v rámci programu Živá knihovna, kde svým příběhem boří v myslích lidí jejich zažité předsudky a mýty o lidech s postižením.